Záludnosti ve francouzštině - výslovnost a vázání

Francouzština - jazyk básníků, diplomatů, komunikační jazyk Evropské unie a v neposlední řadě jazykem 90 milionů rodilých mluvčích. Je tedy právem v desítce nejpoužívanějších jazyků světa. Přesto se ale často zájemců o francouzštinu zmocní obava, jestli jsou schopni se tento jazyk naučit. Čeho se tedy bojíme, proč je pro nás francouzština tak těžká?

Odpovědí je jisto jistě více, ale ta nejčastější padající z úst mých studentů zní - výslovnost a vázání. Právě těmito dvěma věcmi je francouzština charakteristická. Jedním z důvodů, proč to tak je, je fakt, že oproti češtině má francouzština 16 samohlásek (12 ústních, 2 nosové, 2 hrdelní), 3 polosouhlásky a 17 souhlásky.

A jak tedy na to, jak se dostat přes počáteční obavy a moci konečně říct: "Moi, je parle français!"? Rad, jak se učit cizí jazyky, dostanete nespočet. Některé jsou
velmi snadné, jiné obnáší velké množství snahy. Tak či tak, nepohnete se
z místa, pokud vy sami nezačnete na svém studiu cizího jazyka pracovat.
Rozhodně to ale nemusí být spojené s děsivou představou a obavou, že nemáte
šanci to zvládnout. Existuje celá řada metod, materiálů, způsobů učení a stačí
si jen vybrat to pravé pro vás.

Začněme tedy první záludností francouzštiny - výslovností. Se začátečníky probírám výslovnost souhlásek a samohlásek hned na jedné z prvních hodin. Mnohé z nich to odradí. Ano, bohužel. Ale zároveň se tím vyfiltrují jen lidé, kteří se chtějí do studia francouzštiny opravdu zakousnout a pokud zvládnou výslovnost, zvládnou pak všechny další obtížnosti v jazyce. Výslovnost je třeba podchytit opravdu hned na začátku, protože pokud někdo nemá slovní zásobu, opakováním slovíček ji získá. Špatně naučená výslovnost se ovšem velmi těžko přeučuje.

Velmi ráda používám toto schéma

(Forum - méthode de Francais 1 (Christian Baylon a kol.))

Je zde jak psaná podoba, fonetická transkripce, tak příklad, na kterém si to hned můžete vyzkoušet. Určitě bych doporučila výslovnost prvních francouzských hlásek s někým konzultovat. Nejlépe s lektorem na kurzu, případně prostřednictvím videí k tomu určených (např. na Youtube jich najdete spoustu. Skvělé tipy i s názornou ukázkou vám zde dá Raffaella Fraomene) nebo si alespoň pomoci nahrávkou přiloženou k většině učebnic pro samouky.

Pokud se naučíte číst fonetickou transkripci, máte napůl vyhráno. I s tím vám pomůže dobrý lektor. A pokud jste rozhodnuti učit se jako samouci, u prvních lekcí bych určitě udělala výjimku a pár lekcí s profesionálem bych si naplánovala. Tato počáteční investice do pár hodin s lektorem se vám pak několikanásobně vrátí.

Mnoho lidí má obavu, že nezvládne francouzské "R". Pravdou je, že tato hláska není ve francouzské výslovnosti stěžejní na rozdíl od hlásek nosových a rozlišení mezi několika francouzskými "E" (e, é, è). V psané podobě se liší pouze přítomností čárky nebo jejím sklonem, v mluvení ovšem zásadní rozdíl. Fonetická transkripce nám tyto hlásky zobrazí jako [ǝ, e, Ɛ].

(např. le propriétaire [lǝ pʀɔpʀijetƐʀ] ) to je slovíčko, že? Na jednom jediném slovíčku si můžeme natrénovat hned několik francouzských hlásek.   

• prvotně u členu, nevyslovené "e", jen zdůrazní výslovnost "l" (je to jednoslabičné slovíčko) 

• výslovnost psaného "o" se také liší od české výslovnosti tohoto písmenka. Správnévýslovnosti docílíme našpulením pusy do malinkého kroužku a následnýmvyslovením hlásky "o". Mluvidla jsoustále napjatá.       

• následuje hláska "i". Tady je potřeba ústa maximálně roztáhnout do koutků pro získánípožadovaného zvuku hlásky. Nadechneme se a s výdechem, před velmi napjatáústa v koutcích vyslovíme "i".Napjatost hlásky a výdech při jejím vyslovení způsobí, že můžeme tuto hláskuzaslechnout skoro jako "ích".       

• a přichází hláska "e" - to první v tomto slově vyslovíme jako "zavřené e" - pusa nám zůstane nastavenanapnutě jako při předchozí hlásce "i",ale řekneme "e". Máte?? Gratuluji,právě umíte vyslovit hlásku "zavřené e".      
• a postupně přecházíme v "otevřené e" (zde v písemné podobějako "ai", další psaná podoba můžebýt ê, è, ei, e) - zde pusu otevřeme hodně doširoka, jako bychom chtěli říct "a" ve velkém údivu. Jakmile dostanemeústa do této pozice, vyslovíme "e". Aje to, "otevřené e".

Nosovky obecně činí lidem velký problém. Tento zvuk ani nastavení mluvidel pro něj nám prostě není vlastní. Pro vyslovení každé ze čtyř nosových hlásek se ústa i obličejové svaly (ano, ty jsou u francouzštiny velmi důležité, což mnoho lidí hodně podceňuje) nastaví jako pro vyslovení standardní hlásky [Ɛ], [ɶ], [ɔ], [a] a přidáme tu nosovost. Jak už název sám napovídá, zvuk, konkrétně ten finální, vychází nosem a ústa musí zůstat stále pootevřená. Nejlépe se tyto hlásky trénují před zrcadlem. A jestli máte správnou techniku, co se nosovek týče, a zda finální zvuk opravdu posíláte do nosu, zjistíte jeho zacpáním. Při zacpání nosu totiž není možné nosovou hlásku vyslovit.

Na trénování hlásek existují i různé jazykolamy, jako např.:

Tu t'entêtes à tout tenter, tu t'uses et tu te tues à tant t'entêter.

Un chasseur sachant chasser doit savoir chasser sans son chien.

(https://www.lalanguefrancaise.com/les-22-meilleurs-virelangues-exercice-elocution-francaise)

Druhý velký problém, který studenti při učení se francouzštiny vidí, tedy vázání, vyžaduje velkou dávku trpělivosti a naposlouchaného textu. Jako chytří lidé jsme schopni pochopit a naučit se případy, kdy použít « liaison » nebo « enchaînement » nebo kdy je tato forma zakázaná. Rozeznat však v řeči Francouzů, která z jejich úst padá rychlostí blesku, zda právě řekli jedno slovo nebo tři, je, alespoň ze začátku, téměř nadlidský úkol. Vázání však dává francouzštině její plynulost, specifičnost. Čím více se ve větě vázání objevuje, tím vyšším stylem jazyka se tento text vyznačuje.

A co to vázání vlastně je ? Souhlaska na konci jednoho slova se v řeči spojí se
samohláskou na začátku slova následujícího a vytvoří tak melodické sdělení
určité myšlenky.

Typickým slovesem, které se váže (zde s osobními zájmeny) je sloveso AVOIR (mít) :

Nous avons [nuzavɔ̃]

Ils ont [ilzɔ̃]

Dále také často používaná slovíčka začínající na samohlásku jako např. mon ami [monami], un accident [œ̃naksidɑ̃], appartement [sonapaʀtəmɑ̃].
Jelikož se ve francouzštině nečte hláska "h", i slovíčka začínající tímto písmenkem se sem řadí, např.: cet hôtel [sƐtotel].

Na vrcholu žebříčku "zrádných a pro identifikování věty" naprosto matoucích slovíček se u mých studentů rozhodně drží příslovečné zájmeno "en".

Tato věta, kvůli kumulaci samohlásek, narušení ustáleného výrazu "il y a" vložením
zájmena "en" dá často při poslechu zabrat i studentům pokročilejší úrovně.

Il y en a été deux. [iliɑ̃naetedø]

Každý jazyk má svá specifika, své záludnosti a charakteristiku. Něco je snazší, něco je složitější a něco se zná nenaučitelné. Lidé si často myslí, že přijdou do jazykové školy, do začátečnického kurzu, posadí se tam každý týden na hodinu a půl a za půl roku trvání tohoto kurzu budou jazyk umět. A když ke konci tohoto kurzu, někdy i dříve, nejsou schopni se ve francouzštině vyjádřit v obsáhlých větách (což je naprosto normální), vzdají to a od francouzštiny upustí. Nebyl to dobrý kurz, řeknou si, ten lektor mě nic nenaučil. Poznáváte se v těchto slovech? Nebo už jste je slyšeli od někoho z vašeho okolí?

Jaká je vlastně úloha lektora v kurzu? Já osobně jsem v kurzech na sto procent pro své studenty, pro všechny jejich momentální potřeby, které ve studiu cizího jazyka mají. Aby to ale všechno fungovalo, potřebuji vidět, že to se studiem myslí opravdu vážně a věnují se mu víc než jen hodinu a půl jednou týdně na kurzu. Čas, který společně tráví lektor se studentem, ať už při osobním setkání nebo při komunikace přes Skype, by měl být věnován aktivitám, které student nemůže trénovat doma sám (výslovnost, vázání, rozmluvení se), ale tím to nekončí. Abychom všechny ty záludnosti nejen výslovnosti a vázání zvládli, potřebujeme velkou dávku odhodlání, silnou motivaci a ten správný učební plán, který nás posouvá dál.